narnenlův svět fantazie

Toto je záhlaví Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.

Harry Potter a strach Albuse Brumbála

3. Kapitola

No tak já zase přidávám kapitolu. Mám takovej cíl, že bych přidával, jednu kapitlu týdně, ale nevím, jak mi to vyjde. Takže jsem si řekl, takové ultimátum, že minimálně jedna kapitola na dva týdny (v lepším případě dvě XD) A vy všichni, co na tuhle stránku pořád chodíte, si užijte čtení...

Do očí se mu najednou opět vedraly slzy. Přišel o něj. Brumbál mu nahrazoval rodinu, kterou nikdy nepoznal, dědečka, kterého nikdy neměl. Harry by pro něho neměl truchlit, jelikož Brumbál by zase řekl něco ve smyslu, Smrt je jen začátkem dalšího dobrodružství. Nejspíš měl pravdu. Teď už je to jedno…

*

Hermiona kráčela po chodbách bradavického hradu. Celá škola byla najednou tak chmurná, tak bez barev, tak bez života. Rameno jí tížila šedá taška. Kolem krku měla šálu v nebelvírských barvách kvůli zimě, která se tento rok dobývala k moci o trochu dříve, než by měla. Hermiona měla hlavu ponořenou do svých vlastních myšlenek, když najednou do něčeho, tedy spíše do někoho narazila. Neustála to, a tak jí čekal krátký pád na zem. „Omlouvám se,“ ozval se hluboký hlas. Neznala nikoho na téhle škole s podobným hlasem. „To je v pořádku, taky jsem se nedívala na cestu,“ špitla, a pohlédla chlapci do očí. Zalapala po dechu, „Harry.“ „Ty.. mě znáš?“ podivil se chlapec v nemocničním obleku, nasadil vědoucný výraz, „ano, jak by si mě mohla neznat. Já jsem ten Harry Potter, spasitel kouzelnického světa.“ Otočil se na patě a odcházel chodbou pryč. Nejspíše nechtěl mít na krku další faninku, pomyslela si Hermiona. Trochu jí to bylo líto, že si ji nepamatuje.

Postavila se a pokusila se ho doběhnout. Podařilo se jí to. Nijak nespěchal. Doběhla až před něho a zdvihla ruku. „Hermiona Gregorová, Nebelvír,“ řekla to hrdě, beze špetky nervozity, kterou právě teď cítila. Harry se na ní zamyšleně podíval, najednou se jeho obličej rozzářil. Ruku, kterou měla dívka před ním stále zvednutou dokonale ignoroval a pořádně svou kamarádku obejmul. „Harry Potter, Nebelvír,“ řekl černovlasý chlapec do ticha.

*

„Víš Harry, od té doby, co jsi tu nebyl, se toho tady hodně změnilo, ale to, že by se nemělo utíkat z ošetřovny je pořád stejné,“ řekla Hermiona o půl hodny později, zrovna, když vystoupali točité schodiště a stanuli tak před Buclatou dámou. „Heslo,“ pronesla obtloustlá dáma povýšeneckým hlasem. „Carpe Diem,“ odpověděla dívka a otočila se zpět na svého znovu nalezeného kamaráda, „všichni už na tebe čekají, každý den, co jsi byl na ošetřovně za tebou chodila celá nehelvítská kolej.“ „Proč?“ nechápal to, vždyť ho skoro nikdo z nich neznal, až tedy na jejich ročník a pár dalších lidí. Došlo mu to, zase, bylo to nejspíš kvůli tomu, že se chtěli jen podívat na živoucí legendu. Počkat! „No to přá…“ Hermiona chtěla říct, že to přátelé dělají, ale on jí skočil do řeči. „Každý den?! Jak dlouho jsem… no… ty víš, „spal“?“ Děsil se odpovědi, protože pokud byla jeho dedukce správná, pokousal o vlkodlak a tím na něho přenesl infekci a o příštím úplňku se změní na krvelačnou bestii, která se bude sápat, po všem, co jí přijde do cesty. „Pět dní, byl jsi zraněný a zesláblý, tedy alespoň to nám řekla ředitelka McGonagalová,“ odpověděla pohotově. Takže se z ní nakonec přece jenom stala ředitelka. Pět dní, to mám ještě devět dní a pak… Přebíhá mi mráz po zádech, když na to pomyslím. „Nic víc vám neřekla, jen, že jsem zraněný a vyčerpaný?“ ujišťoval se. „Přesně,“ odpověď byla stručná, jasná a nadmíru uspokojující. Cítil, jakoby mu teď spadl ze srdce obrovský kámen, nikdo o tom neví, o jeho chlupatém tajemství. Náhle si něčeho všiml. Bylo naprosté ticho, proč to nepostřehl už předtím?! Rozhlédl se po celé nebelvírské koleji. Všichni na něj koukali a byli zticha, jen v krbu praskal oheň. „Ahoj,“ ozval se Harry nesměle. To je absurdní. Nebál sem se pře tlupou vlkodlaků, nebál sem se mozkomorů… no… ehm, aspoň ne moc. Nebál jsem se ani smrtijedů ani Voldemorta, tak proč se mi kurva tolik klepou kolen?!  „Vítej zpět,“ ozval se nějaký kluk se zrzavou zarostlou hlavou. Mohl být tak v jeho věku, trochu silnější paže, ani hubený ani tlustý. To je Ron!  Chtěl něco říct, ale to už ho přehlušila hlasitá muzika. Ohlédl se a uviděl dva zrzavé chlapce od sebe k nerozeznání. No jistě, ronovi bratři George a Fred. „Haló všichni vy, co se snažíte něco naučit na pokojích, my víme, že to stejně neumíte, tak pojďte sem! U všech Snapeů, Harry Potter je zpět!“ Zařvalo jedno z dvojčat magicky zesíleným hlasem. „Mimochodem, přišel oblečený, jako kdyby byla polštářová bitva, takže sem nějaký přineste. Pití je u vchodu do klučičích ložnic! Užijte si tenhle den a doufám, že tu po desátý večer nebude nikdo střízlivej. Tohle se těch malých netýká.“ Zasmál se jeden z nich. „Ano, to vskutku ne,“ najednou znovu ticho, jako když utne. Pohledy všech se stočily ke vchodovým dveřím. Stála tam ředitelka jejich koleje, nynější ředitelka celých Bradavic, Minerva McGonagalová, „Pane Weasley, mohl byste laskavě zlikvidovat ten alkohol?“ „Ale jistě paní ředitelko, my ani nevíme, jak se to tady vzalo, žejo Frede?“ odpověděl zřejmě George a tvářil se jako nevinnost sama, zatímco jeho bratr horlivě přikyvoval. „Pane Pottere, ráda bych vás nechala přivítat se se všemi kamarády, ale jsou tu věci, které potřebují neodkladně probrat,“ řekla rázně ředitelka a otočila se k odchodu a chlapec šel ochotně za ní, nepotřeboval nějakou oslavu, to rozhodně ne. Jen co se za nimi zavřel otvor, uslyšel znovu hlasitou muziku z magického rádia bratrů Weasleyových. Podíval se na ředitelku, ta ovšem měla na tváři nepatrný úsměv a rázným krokem mířila do míst, kde býval kabinet profesora Brumbála. Už je to vlastně její kabinet. Zajímalo by mě, kde je Fawkes.

Bylo to přesně takové, jaké si to pamatoval. Došli před kamenný chrlič, kde řekla ředitelka Bradavic potichu heslo. Nejspíše si byla jistá, že heslo zaslechnout nemohl. Mýlila se, dokázal v těle kontrolovat magii. Pomoct tedy svému sluchu k lepšímu výkonu pro něho nebyl žádný problém. Heslo znělo Brumbál. Chtěl bych ho vidět, ještě jednou. Nedal na sobě nic znát, ani že zná heslo do kabinetu ředitelky školy, ani jak ho smrt Brumbála drásá zevnitř.

„Čaj?“ nabídla mu ředitelka. „Ano, děkuji,“ odpověděl Harry, byla to jen formalita, určitě z něho chce dostat, co s Brumbálem dělali před tím než… než zemřel, ale to on nikomu neřekne… nikomu. Čaj byl dobrý, dal by si k němu i zmrzlinu. To byl jeden ze zlozvyků, které od Brumbála pochytil, chuť na sladké kdekoliv a kdykoliv. „Dobrá , Harry, tak k věci,“ pousmála se McGonagalová, „nepochybuji o tom, že to je pro tebe deprimující, ale mohl by jsi mi prosím říct, jak pan Brumbál zemřel?“ „Ano,“ odpověděl Harry a oči mu ztmavly, nechtěl jí toho moc říct, jen stručně, „přepadla nás skupina vlkodlaků,“ stará žena před ním nahlas jíkla a zakryla si rukou ústa, ačkoliv jí bylo jasné, že zranění, které měl chlapec před ní nebylo od nějakého zběhlého psa, „pár jsem jich dokázal zneškodnit, ale jeden se ke mně dostal moc blízko, pak už si nic nepamatuji, ale řekl bych, že je pan profesor všechny přemohl, ale zranění, které obdržel v bitvě byla příliš velká, měl sice pár lektvarů, ale ty dal mě, ještě když jsem spal. Když jsem se vzbudil, byl u nás i Fawkes, ale pan profesor už nedýchal, nenahmatal jsem ani jeho tep. Fawkes nás potom přenesl do Bradavic.“ Žena byla ve tváři bledá, byl si jist, že by nebylo nic dobrého, kdyby jí vše, co viděl vyprávěl detailněji. „Děkuji ti,“ vzhlédla ředitelka, měla uslzený obličej, „víš, je tu ještě jeden problém. Zranění, které máš na rameni, je zřejmě od vlkodlaka. Dá se tedy předpokládat, že i ty se budeš o úplňku měnit.“ „Ano, to vím,“ zněl tak klidně, tak vyrovnaně. Překvapil sám sebe. Vadí mi vůbec, že je ze mě teď vlkodlak?! Když se nad tím tak zamyslel, cítil se najednou jinak, bylo to podobné jako předtím, ale nějak… nějak jiné. Uvnitř něho je teď ještě něco, co tam nikdy dřív nebylo, „nejspíše bych měl co nejdříve opustit tuto školu. Kvůli bezpečnosti studentů a klidu rodičů, takže kde mám své věci, už mě tu nebaví chodit v tom nemocničním prostěradle.“ „Pane Pottere, sedněte si prosím,“ řekla rázně, když se chlapec s jizvou na čele zvedal, „nemohu vás teď pustit, zase někam odejít, pro kouzelnický lid to byla velká rána, když se ztratila jediná naděje kouzelnického světa, kouzelnický lid vás potřebuje, hlavně teď, když pán zla znovu povstal.“ „Ale jistě, jsem jim dobrý, když mám zachránit svět,“ odfrknul si. „A co se týče vašich věcí, jsou stále na ošetřovně, je tu ještě jedna věc, která se jich týká, je tu jeden student zmijozelské koleje, kterému přišlo nanejvýše vtipné, prohledat vaše věci. Leží na ošetřovně, je v bezvědomí.“ Hehe, tak to asi lez do batohu. Dobře Kenge, bod pro tebe. „Omlouvám se, ale s tím já nemohu nic udělat,“ řekl Harry bez jediného náznaku citu, „na jed, který mu teď koluje v žilách ještě nebylo nalezeno protikouzlo, či protilátka. Ale nebojte se, za pár dní bude v pořádku.“Ředitelku to uklidnilo a  jistěže už existuje protikouzlo, sám ho vymyslel, ale proč v tom zmijozeláka nenechat, stejně se za pár týdnů probere. Harry se zvedl, pokládal tento rozhovor za ukončený. Zarazil se až u dveří. „ Jak to bude s mým studiem na škole čar a kouzel?“ byla to poslední věc, která ho zajímala předtím, než doopravdy odejde. „Pojďte si ještě sednout, jaksi jsme nedořešili tu část s vaším.. ehm… problémem,“ zavolala ho McGonagalová zpátky do křesla. Pochopil na co naráží, na jeho vlkodlačí část. „Neřekl bych, že by v tom měl být nějaký problém, mám dojem, že už tu byl jeden případ studenta vlkodlaka,“ žena naproti němu nadzdvihla pravé obočí, „tedy podle toho, co mi říkal profesor Brumbál.“ „Dobrá a o vašem studiu. Jste stále studentem této školy, od chvíle, kdy jste byl přihlášen až do chvíle, dokud nesplníte OVCE. To je vše, můžete jít.“

*

Tiché kroky se jemně odrážely od stěn. Bylo to tím, že neměl boty, když nad tím tak přemýšlel, celé dopoledne tu chodí jenom v nemocničním oblečení a nemá nic na nohách. Teď mu to připadalo trapné. Chtěl si k sobě přivolat svoje věci, ale  hůlku u sebe neměl. Ohodnotil to povzdechem a vydal se na ošetřovnu.

 „Kde to může být?!“ rozčiloval se Harry, když ani po čtvrthodině hledání nenašel svoje věci. „Zkusil bych dveře madame Pomfreyové,“ ozvalo se za ním. Otočil se a do obličeje mu přišel blesk z fotoaparátu. Na posteli za ním ležel blonďatý křehký chlapec s fotoaparátem v rukou. „Já jsem Colin Creavy přišel jsem do školy rok po tobě,“ zašklebil se blonďák. „Aha, tak ti teda děkuju Coline,“ usmál se Harry a šel zaťukat na dřevěné dveře na konci ošetřovny. „Dobrý den, víte chtěl bych svoje věci,“ usmál se chlapec nesměle na ošetřovatelku. „A vy se někam chystáte?“ zchladila ho. „No popravdě už si bych chtěl odejít z ošetřovny,“ byla to pravda, nemělo smysl jí lhát, zatím. „To nebude možné, ještě si tu chvíli poležíte, než se vám vrátí vaše zdraví,“ odpověděla přísně, „ nicméně vaše věci si už můžete vzít, paní ředitelka vám jistě ráda vysvětlí, proč jsem je měla u sebe. Místo toho, aby byly u vaší postele.“ Podala mu jeho oblečení, stále od krve, a jeho batoh. Jistě je měla u sebe kvůli tomu zmijozeloj. „Děkuji, já si tedy ještě lehnu,“ zašklebil se na ni chlapec, byla překvapená, obvykle chtějí všichni kromě zmijozelských rychle pryč. Věnovala mu milý úsměv a pak zavřela dveře.

Hned, jak se dveře zavřely, zmizel z chlapcovy tváře milý úsměv, místo kterého byl najednou na obličeji nicneříkající výraz. Zkontroloval své věci a pozdravil svou hadí kamarádku Kenge a jedním mávnutím znovunalezené hůlky je na sebe oblíkl. „Wow, tohle bych chtěl taky umět, víš moje mamka tohle taky uměla, ale nikdy mě to nenaučila, protože říkala, že bych pak zlenivěl a už se neoblíkal normálně. No taťka řikal, že by to nevadilo, ale ten je zase moc línej na to, aby mě to naučil,“ malému blonďákovy na lůžku se nějak nechtělo zmlknout, „ale to nevadí on mě toho stejně naučil už docela hodně, takže tohle kouzlo mi nějak moc nevadí, a co kdyby mamka měla nakonec pravdu, a já byl pak línej a tlustej a měl fretku jménem Jerry…“ „A neříkala ti máma někdy, že strašně moc mluvíš?“ neodpustil si Harry poznámku, když otevíral dveře ven z ošetřovny. Nedbal na to, že jí řekl, že si ještě lehne. Blonďák stále něco mluvil, ale už ho ignoroval, bylo vidět, že jeho poznámku vůbec nepostřehl, pokynul mu hlavou, jako to měl už dlouhou dobu při loučení ve zvyku a zavřel za sebou dveře.

Cestou do společenské místnosti přemýšlel, jaké obsazení má asi teď učitelský stůl. Najednou mu strašlivě zakručelo v břiše a jemu se tvář zkřivila od hladu. Změnil tedy směr do Velké síně. Byl překvapen, že si většinu cest tak dobře pamatoval. Zrovna měl být oběd, to bylo jediné štěstí, jinak by byl mořen hladem, alespoň tři další hodiny. Cestou do velké síně potkával mnoho studentů z různých kolejí. Všichni na něho hleděli s jakousi hrůzou. Pravda, měl na sobě pořád šaty od krve. Uměl sice čistící kouzlo, ale myslel si, že to na něm vypadá dobře a drsně. A k odstrašujícímu dojmu, kterým chtěl působit, to jen přispívalo. Už zase stál před těmi dveřmi, tenkrát, před pěti dny, to bylo tak těžké ty dveře otevřít. Na mysl se mu vloudil obrázek, jak nese bezvládné tělo Abuse Brumbála a silou své magie se snaží rozrazit dveře. Teď stačilo jen vzít za kliku a… Cvak. Zámek se normálně otevřel. V síni to najednou ztichlo. Nenáviděl to, a tak se rozhodl to prostě ignorovat, docela se mu to dařilo. Bylo takové ticho, že by bylo slyšet cokoliv, i kdyby se upustil špendlík. Takže Nebelvírští tu ještě nejsou, jeho domněnku potvrdil pohled na téměř prázdný jídelní stůl. Pomalým, ničím nerušeným krokem došel až ke stolu, kde si sedl na jedno z mnoha volných míst. Hned na to, se síní rozlehl šum šeptajících hlasů. Naložil si na talíř jídlo. Hranolky a biftek. Stále bylo ticho. Napíchl na vidličku pár hranolek a vložil je do úst. Chutnaly nějak jinak, nějak divně, jako kdyby byly zkažené. Ukrojil tedy kus masa, aby to zajedl. Bylo kupodivu moc dobré. V síni už zase normálně probíhali rozhovory. Ve většině z nich hrál ovšem zase hlavní téma on.

 

Bylo vidět, že se na něco čeká. Otevřely se dveře a dovnitř se nahrnuli všichni zbylí nebelvírští, jako skupina. Bylo to tak podivné, jako by se mělo něco konat, něco ohlašovat.

Ohlédl se přes síň až k učitelskému stolu. Od leva se snažil poznávat profesory, ale na dobrou čtvrtinu si nevzpomněl a měl dojem, že je nikdy v životě neviděl. Nejspíš to byli nějací nový.

Uprostřed už stála nynější ředitelka Minerva McGonagalová a nejspíš se chystala k nějakému proslovu. „Dobré dopoledne, studenti, jak jistě víte, letos se koná turnaj tří kouzelníků, a to dokonce na našem, bradavickém, hradě. Pravidla pro přihlašování jsou jasná,“ řekla a stáhla plášť z nějaké věci. Byl to jakýsi pohár, ze kterého hned, jak byl celý odkryt, vyšlehly plameny, „přihlásit se smí jen ten, komu již bylo 16 let. Upokojte se prosím, tento turnaj je velice náročný, takže se domnívám, že mladší šestnácti let by byli ve velkém nebezpečí. Ovšem, zkuste se přihlásit. Ohnivý pohár vás nevybere. Když už jsme tedy u ohnivého poháru a přihlašování do soutěže, stačí, když napíšete své jméno a kolej na lístek a pak jej vhodíte do poháru. Pohár poté vybere jednoho soutěžícího z každé školy. Bradavic, Kruvalu a Krásnohůlek. Hosté přijedou již zítra večer, prosím tedy, chovejte se k nim slušně, ať si o nás nemyslí nic špatného. Děkuji a dobrou chuť.“ Najednou se začaly zvedat hlasy, jak si studenti mezi sebou vyměňovali názory.

Turnaj tří kouzelníků? Tohle bude zajímavý rok. „Co ssi mysslíš ty?“ zasyčel chlapec na Kenge, která už byla znovu bezpečně ukotvena na jeho těle. „Ano, ano, je to ssajímavé,“ zasyčela mu přítelkyně nazpět. Ohlédl se kolem sebe. V okolí dvou metrů na něho všichni koukali, nikdo jiný neměl šanci zaslechnout syčivé zvuky. Hleděli na něho s novým strachem.

Ups, to sem asi trochu…

Poslední komentáře
25.02.2009 19:55:02: skvělá kapitolka, moc se těšim na pokračování
23.02.2009 20:03:44: velmi pekna kapitola sa mi moc pacila a hlavne sa mi pacila ta posledna nedokoncena vetasmiley sa tesi...
 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.