narnenlův svět fantazie

Toto je záhlaví Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.

Harry Potter - na křídlech orla

1. Kapitola

 

Byla neobvykle temná noc, v malé vesničce jménem Kvikálkov už skoro všichni spali, až na pár chuligánu, kteří se snažili takzvaně „ozdobit“ okolní zdi svými výtvory.

,,Ty!Ty za to můžeš! Jenom ty! Tak se na mě aspoň dívej, když s tebou mluvím! Ty můžeš za mou smrt a já se pomstím Harry Pottere, můj otec mě pomstí!“na rozvrzané posteli, která toho už nejspíš dost zažila se zprudka posadil zelenooký chlapec, vlastně teď už skoro muž, a snažil se do sebe vehementně nacpat nějaký kyslík. Jeho kruhy pod očima a postava připomínající anorektika svědčilo o tom, že se nemá zrovna nejlépe. Noc co noc ho děsí jeden a ten samý sen. Pořád měl na paměti ten osudný den, který mu dokonale změnil život, při turnaji tří čarodějů zemřel jeho kamarád Cedrik a hned rok na to mu zemřel jeho milovaný kmotr. Tento sen byl pro něho přímo děsivý a on za to nesl následky…

Harry Potter, tak se tento muž jmenoval, přehoupl své nohy přes okraj postele a volně je zpustil na zem a vydal se ke dveřím svého pokojíku. Ještě jednou sjel vybavení pokoje kritickým pohledem a otevřel dveře. Ozvalo se zavrzání, jak se pomalu ale jistě otevírala volná cesta. Neváhal a seběhl schody, ovšem dával si přitom dost velký pozor na to, aby nevzbudil jeho „hodně“ příbuzné. Teta Petunie a strýček Vernon Dursleyovi, kostra s kuním ksichtem a hora sádla. Stále ještě potichu došel až ke dveřím do koupelny, do kterých následně vešel a jal se vykonat očistu těla. Nechal na sebe dopadat horké kapky vody a pomalu se uvolňoval. O půl hodiny vyšel ze sprchy dokonale uvolněný a klidný. Došel zpět do svého pokoje a pohlédl na svůj budík na kterém se pyšnily číslice, jež jasně znázorňovali, že by měl jít ještě spát, bylo něco po půl třetí ráno, ale on popadl jednu z učebnic do kouzelnické školy, které se válely všude po pokoji. Vlivem toho zlého snu, se nikdy moc nevyspal, ale zato stihnul už přečíst skoro všechny učebnice od prvního až po čtvrtý ročník, ovšem vyhýbaje se lektvarům. To právě dnes popadl knihu lektvary pro začátečníky s myšlenkou na to, že už ho nebude Snape shazovat před ostatními. Pomalu četl a tak čas plynul den co den, noc co noc, někdy šel do kuchyně, aby tam potají ukradl patku chleba nebo se napil vody. Už byla půlka prázdnin za ním a on si začínal zoufat, měl přečtené všechno co bylo v dosahu a dokonce zjistil, že lektvary nejsou až tak špatné, ten dojem dělá jenom ten přerostlej netopír s tak mastnýma vlasama, že na slunci kolem sebe hází prasátka. ,,Ale co budu dělat dál,“ řekl do ticha jednoho parného odpoledne, ,,co, co budu dělat teď?“ Naštvaně sebou hodil na postel a hned začnul přemýšlet, jak by se dostal na příčnou. ,,Napíšu Weasleyovým, ne to by nešlo, no tak si řeknu, ať mi pošle Hermiona nějaký knížky, ne to by taky nešlo, moc by se vyptávala, nechci jí dělat starosti, Záchranný autobus, ne to… to je fakt,“ usmál se sám pro sebe na tím, že už mluví sám se sebou, ačkoliv to bylo politováníhodné. Jeho nálada byla opravdu stále špatná, nevšiml si ani, že už mu na stole týden leží dopis. Kdyby o něho projevil alespoň trochu zájem, zjistil by, že je to dopis od Weasleyových, ve kterém stojí, že Brumbál povolil, aby si pro něho za týden přijeli. Harry popadl jeden z cestovních plášťů a převlékl se do školní uniformy. Otevřel okno, ovanul ho prudký vítr, který mu dodával  dost čerstvého vzduchu. Přemýšlel jenom chvilinku a potom už se ladně přehoupl přes okenní parapet a už letěl vzduchem dolů, byl to nádherný pocit, zase letět, když v tom si uvědomil, že pod sebou nemá koště… Prásk, to se ozvala rána, když „lehce“ dopal do keře. ,,Au, příště rači pudu po schodech,“ sténal, když se prodíral ven z hustého keře. Mávnutím přivolal rudý dvoupatrový autobus, který se před ním s hlasitým PRÁSK zastavil. ,,Dobrý dne, toto je záchranný au…“ začal Stan Silnička průvodčí autobusu. ,,To je dobrý, tohle klidně přeskoč, k Děravýmu kotli bych prosil,“ řekl Harry a hodil Stanovi pár stříbrných mincí. ,,Erný, příští zastávka u Děravého kotle, jasný?“ po přikývnutí starého řidiče se Zachranný autobus opět s hlasitým PRÁSK rozjel. Zelenooký mladík to čekal, ale nestihl se ničeho zachytit, a tak skončil na zemi. Byla to příšerná, ale zato rychlá cesta. ,,Děravý kotel,“ zařval Stan dozadu na cestující, pár se jich zvedlo a šinulo si to k východu, „děkujem, že ste využili našich služeb, bylo nám potěšením.“

Harry nečekal a proběhl odporným pajzlem až na jeho zadní dvorek, kde poklepal hůlkou na správné cihly a najednou se zeď rozestoupila a jemu se zase zalilo srdce štěstím při pohledu na kouzelníky přeplněnou ulici. Ohromen tou krásou se pomalu vydal k obchodu Krucánků a Kaňourů, nejlepšího knihkupectví na příčné ulici, kde zjistil, že u sebe nemá žádné kouzelnické peníze, hned si to tedy namířil ke Gringotovým, kouzelnické bance, kde mu rodiče zanechali nemalou sumu peněz. Jeho nákup nebyl nijak malý, spíše vetší než malý, přesto ovšem neměl v rukou žádný náklad. Jeden muž v obchodě mu prodal náramek, prý když se na něj poklepe dvakrát hůlkou, tak se změní ve vak, takto i nazpátek a předměty ve vaku se prý nepoškodí. ,,Miluju kouzla,“ říkal si, když zjistil, že to opravdu funguje. Hned ale zjistil nedostatek této vymoženosti, když do náramku uložil svůj nákup a poté ho zase nandal na ruku, skoro se mu ruka přibila k zemi, jak byl náramek těžký.

,,Uff,“ oddychl si, když se znovu svalil na svou postel v domě Dursleyových. Zhluboka oddechoval a s námahou ze své ruky strhl náramek. Ozval se zvonek. Dusavé kroky jeho strýce naznačovali, že s ráčil zvednout a jít otevřít dveře. ,,Dobrý…“ chtěl pozdravit zavalitý muž, ale byl přerušen. ,,Dobrý den pane Dursley, je to někde Harry?“ zeptal se nově příchozí. ,,Pottere!“ rozeřval se Vernon na celý dům. Zelenooký mladík nečekal a rychle seběhl schody. Když uviděl, kdo to přišel, neváhal a nečekaného hosta objal. ,,Remusi, co tu děláš?“ vydýchl překvapeně. ,,Ty o tom nevíš, dnes tě mám odvést k Weasleyovým,“ odpověděl Remus Lupin, jakoby to byla denní rutina, ,,máš už sbaleno?“ ,,Počkej prosím minutku,“ zakřičel ještě Harry, když si to šinul zase po schodech do svého pokoje. Rychle všechno naházel do kufru, navlékl si náramek a popadl Hedvičinu klec. ,,Je to všechno?“ zeptal se ještě Lupin, ale ještě než stihl zaslechnout odpověď, tak poklepal na kufr a na klec dvakrát hůlkou a všechno zmizelo. ,,Děkuju,“ usmál se poťouchle Harry a otočil se na Dursleyovy a vřele na ně zamával, ,,sbohem, doufám, že už vás nikdy neuvidím.“ ,,Můžeme?“ To Remusovo vyptávání už začalo lézt Harrymu na nervy, tak jen pokýval hlavou, jako že ano. PRÁSK.

Poslední komentáře
06.04.2008 16:09:36: Ahojky, moc pěkná povídka.
 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.