narnenlův svět fantazie

Toto je záhlaví Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.

Harry Potter - na křídlech orla

6.Kapitola

no tak sem se teda pokusil něco sesmolit, no snad se to bude líbit

Pohlédl na svou ruku a jal se jí prohlížet, jelikož byla, mírně řečeno, jiná. Byla na dotek velmi drsná, na konci jeho prstů byly pařáty. Celkově byla jeho ruka o trochu větší než ta… původní. Velmi se podobala noze ptačí části  Hypogryfa. Ohromeně a trochu se strachem si ji prohlížel, jako by ho měla každým okamžikem začít škrtit. Nic závratného se však nestalo. Jen se mu lehce pohnul malíček. Jak s timdle asi tak budu moct bet ve škole?! – Nó tak to se ti povedlo. To se do jeho vnitřního rozhovoru zapletlo i jeho druhé já. Počkej, jak jako mě?! Byla to i tvoje vina!- Ale nene, celé tohle byl tvůj nápad od začátku..- no jasně já sem si chtěl z ruky udělat strouhač na mrkve, přesně to sem si přál už od dětství- jop mrkvička je fajn, ale nemluvíš tak trochu z cesty? Pokus se to alespoň nějak zakrýt, potom pudem za Brumbálem a s tim už určitě něco vymyslíme-no jasně už ho zase slyšim Harry, Harry, Harry a nějaký bla bla bla, za Brumbálem ani nápad, prostě to budu mit schovaný a basta…

Jeho vnitřní rozmluva skončila a on se znovu rozhlédl po tajemné komnatě, ale nenašel nic, co by předtím neviděl. Popadl knihu a narval jí zpět do svého „náramku“. Teď musel nějak zakrýt tu ruku… Hmátl po místě, kde čekal hůlku, ale hůlka tam nebyla. Pak se plácl do čela, jelikož si vzpomenul, že hůlku opět odhodil na zem. „Au…“oddechl si Harry a pohlédl na svou znetvořenou ruku, „teda mám větší sílu, než sem si myslel.“ Pomalu došel k svému pokladu a opatrně ho nadzdvihl ze země. Acciou kámen. Do levé ruky mu ladně připlachtila chtěná věc, on však kámen hned položil na zem a znovu se hůlkou rozpřáhl k dnes už čtvrtému kouzlu. Z úst mu jakoby sama vyplula latinská slovíčka a hůlka obkroužila pohyb nutný k tomuto kouzlu. Hned nato z ní vylétl šedivý paprsek světla, který změnil kámen na hodně velkou ruličku nějaké temně šedé látky. Harry uchopil látku a jal se obmotávat svou „ptačí“ ruku. Šlo mu to docela těžko, přeci jen, to musel obmotávat jen jednou rukou, no ale nakonec se mu to povedlo a on se usmál nad svým dílem…

 

„Harry, řekni mi co máš s tou rukou,“ naléhala Hermiona večer ve společenské místnosti. Chlapec na ni ovšem vrhl jeden zlostný pohled a chytrá nebelvířanka se raději už dál neptala. Jen po něm hodila jeden ustaraný pohled a začal se věnovat svému zrzavému kamarádovi Ronovi, který se právě snažil dodělat všechny domácí úkoly, jelikož je neudělal o prázdninách. „Rone?“ ozvala se nejistě, „mohl by si s Harrym promluvit, vím že na tebe dá spíš a nechci, aby byl na nás naštvaný.“ „Nojo,“ houkl nepřítomně a znovu se snažil něco horlivě napsat na pergamen. „A ještě něco, nevíš, proč už nenosí brýle? Vím jistě, že ve vlaku je ještě měl na sobě…“ „Nech to plavat Hermiono a radši mi řekni, co mám napsat o Spustlýkoj Obecným..“

 

„Harry?“ ozval se chlapeckou ložnicí Ronův hlas, ale chlapec se zelenýma, teď už trochu našedlýma, očima raději dělal, že spí. Chtěl klid, aby mohl přemýšlet.

 

Ráno si Harry prohlédl rozvrh, který večer jen hodil na zem a potichounku vešel do sprch. Ostatní spali, nebo to tak alespoň vypadalo. Proud teplé vody ho uklidňuje, vždy ho uklidňoval a on mohl jenom stát se zavřenýma očima a na nic nemyslet. Najednou je ale zprudka otevřel. Bleskově za sebou zavřel sprchu a ještě rychleji se hůlkou usušil a oblékl, pak jen otevřel okno a vyskočil. Nedělal si starosti, jestli dělá nějaký hluk a proto se probudil jeden jeho spolubydlící.

 

Neville zmateně koukal, jak se jeho spolužák rozebíhá, za běhu hůlkou otevírá okno a skáče…

Zbledl tak, jako ještě nikdy. Jeho pohled padl na jeho kamarády, všichni spaly. Nedivil se jim, bylo teprve půl šesté, jak za okamžik zjistil. Začal tedy třást Deanem Thomasem, který jen zamručel něco ve smyslu, miluju čokoládu a přetočil se na druhý bok. Nevill se ovšem nevzdával a pokusil se ho probudit znova, povedlo se. „Proč mě sakra budíš?!“ vyjel na Nevilla zostra Dean. Zapomnětlivý chlapec byl tak vykolejený předešlou událostí, že se zakoktal: „Ha-Ha-Harry on-on vyskočil… Vyskočil z okna.“ Dean se na chvíli zatvářil zmateně, ale nakonec se vítězoslavně usmál : „Dobrej pokus, fakt že jo, to se musí nechat.“ Když ovšem viděl, že se jeho kamarád tváří smrtelně vážně a nemá daleko k omdlení,  musel se rychle zvednout a podívat se. Harry opravdu nebyl ve své posteli…

 

Harry padal, a užíval si ten pocit…Roztáhl ruce, jakoby křídla a za ním vlál kus tmavě šedé látky. Pohlédl pod sebe a dopadla na něho tvrdá skutečnost, že on sám od sebe létat neumí. Okamžitě se ale uklidnil a namířil hůlkou pod sebe. Aeris Sensei. Bylo to jedno z kouzel, které si nastudoval jen teoreticky, ale ještě nikdy ho nezkoušel. Bylo to kouzlo z knihy o živlech, kterou našel v domě rodiny Blacků. Mělo mu to dodat na půl hodiny vládu nad větrem a za pomoci hůlky s ním manipulovat.

Vítr s ním ve vzduchu začal cloumat, ale i tam velmi zmírnil rychlost, kterou padal. „Ejhle, tak todle se bude muset eště trochu domakat,“ skuhral, když se zvedal ze země, kam přistál. Byl to tvrdý pád a celkem slušně ho bolel zadek, ale to on nevnímal, vnímal jenom silné nutkání, jež ho nutilo jít kamsi do zapovězeného lesa.

 

Harry doběhl až na jakýsi palouček. Nevěděl, že je někde v zapovězeném lese i pěkné místo.

„Takže jsi přišel,“ ozval se ze všech stran jeden hlas, byl nikde a zároveň všude. „Ano, přišel jsem, ač nevím proč, ovšem, pokud jste mne přišel zabít, řikám vám rovnou, nepodaří se vám to,“odvětil klidně Harry. „Ano to vím, tebe může zabít jedině ten-jehož-jméno-nevyslovujeme a jedině ty můžeš zabít jeho,“ ozval se zase hlas a na chlapcův vystrašený pohled dodal, „vím o věštbě,“a začal citovat, „neboť jeden z nich musí zemřít rukou toho druhého, tak nějak to bylo že?“ „Jak to víte?“ ač se to Harrymu nelíbilo začínal být zvědavý… „Máš zabít toho-jehož-jméno-nevyslovujeme, ale na to si trochu moc slabý, nemyslíš? Mohu ti s tím pomoct…“ „Jak? Jak mohu být silnější?“ „To nejde jen tak, chlapče drahý, musíš se učit, zlepšovat a objevovat tajemství tvých schopností, jež jsou před tebou zatím skryta,“ hlas zněl vyrovnaně, ale také trochu stařecky. „Jaká tajemství, o čem to tady mluvíte?!“ Hary začínal být naštvaný, že muže nevidí a neví co dělá. „Klid Harry, pojď se mnou a spolu ta tajemství odhalíme, naučím tě nové věci, nová kouzla, nový styl boje, budeš mít nové znalosti…“

 

Mezitím v Bradavicích

 

„Pane řediteli, nevíte, kde je Harry?“ptal se Ron. Byli v ředitelně, on i Hermiona byli pohodlně usazeni ve křeslech a Brumbál seděl za jeho stolem. „Vy nevíte kde je Harry, myslel jsem, že chodíte všude spolu, tedy na toalety asi ne, že ano,“ mrkl na Hermionu. „No víte, Neville říkal, že ho viděl vyskočit z okna,“ řekl zase zrzek a pak ještě hloupě dodal, „ no ale pod oknem nebyl.“ „Ach ano, i mě by bylo hloupé válet se pod oknem, které je dvacet metrů nade mnou,“ pravil s klidem Brumbál a Herimona i Ron si začínali myslet, že už mu stáří leze na mozek. Jejich ředitel se na ně podíval, jakoby věděl, že mu zatím neřekli všechno. Dívka v křesle si povzdechla :,,My se pohádali… Ve vlaku a pak, večer, když jsme byli ve společenské místnosti, přišel tam Harry, měl obvázanou ruku a neměl na sobě brýle. Zeptala jsem se ho, co s tou rukou má, ale on se na mě tak divně podíval…“ Byla přerušena, jelikož se ozvalo zaklepání. „Dále,“ vyzval ředitel osobu, jež čekala za dveřmi.

Do místnosti napochodoval se svěšenou hlavou, černé vlasy z ní trčely do všech stran a ruce jen tak plandaly u boků. „Myslím, že se případ zmizení vyřešil,“ pravil Brumbál klidně, „nemám pravdu slečno Grengerová?“ Mladík překvapeně zvedl hlavu a jeho zeleno-šedé oči provrtávaly pohledem dvě zaplněná křesla, „co tu děláte?“ „Víš, někteří lidé o tebe mají i starost,“ řekla Hermiona a vyběhla ven z ředitelny, měla slzy na krajíčku…Ten tón jakým to řekl… Ron jen zakroutil hlavou vyběhl za ní…

„Tak Harry, jak se ti skákalo z okna,“zeptal se Brumbál s jiskřičkami v očích, měl nějaké tušení, že by se chlapec neměl ptát, co má s rukou a proč nemá brýle, vypadalo to, že bez nich vidí dobře. Chlapec překvapeně zvedl hlavu, po odchodu jeho dvou přátel ji zase svěsil, „jak to víte?“

Už zase, s toudle větou bych měl něco udělat-no to bys teda měl.Ticho!-no já sem ticho, i drb je proti mně hrbna… „No, neřekl bych, že Nevill Longbottom umí lhát tak dobře, aby oklamal tvé přátele,“odpověděl ředitel, ale Harry to nechápal, „viděl tě, když si vyskakoval z okna, víš Harry, je to proti školnímu řádu a na jiných  školách by tě určitě vyloučili…“ „No vidíte, o tom jsem chtěl zrovna mluvit,“ skočil řediteli neomaleně do řeči, „pane profesore, já odcházím, nevím na jak dlouho.“Oči Abuse Brumbála se naplnily pochopením, „znám ho?“ „Koho, pane?“ „No tak, Harry, je mi jasné, že se jdeš připravovat na souboj s Voldemortem a na to určitě nejsi sám.“ Harry přikývl, nemá cenu nic tajit, „znáte ho, pane, dokonce si troufám tvrdit, že i lépe, než kohokoliv jiného, jeho jméno je…“ „Dost, neříkej mi jeho jméno, kdybych padl do rukou nepřítele, nejspíš bych se ani já neubránil voldemortovým vyslýchacím metodám.“ „Já, přišel jsem se omluvit a rozloučit.“ „Omluvit za co?“ „No, neřekl bych, že jsem se na konci minulého školního roku choval mile…“ „Harry, měl jsi na to plné právo, byl jsem zabedněný hlupák,“ řekl smutně Brumbál, „ nechceš se ještě rozloučit se svými přáteli?“ Vyvolený sklopil hlavu k zemi, „ to bych nedokázal, nechám jim vzkaz…“ Ozvalo se zvonení, začínala hodina, kdyby chodil normálně do školy, měl by teď dvouhodinovku OPČM, byl by se na ní rád objevil, ale on nesmí…

Doběhl do společenské místnosti nebelvíru a hned zamířil k chlapeckým ložnicím, kde si sbalil všechny věci a na Ronovu postel položil kulový blesk a dopis. Byl smutný, nechtěl se tu zdržovat a tak rychle seběhl dolů do místnosti s krbem a použil kouzlo Aeris sensei. Vznesl se a letěl do dívčích ložnic, no párkrát jen tak nechtěně zahnul do stěny, ale nakonec dokázal vyletět až tam kam chtěl. Nevěděl, na jaké posteli Hermiona spí, a tak jen dal balík s neviditelným pláštěm doprostřed místnosti a na něho dal dopis, na němž bylo napsáno Pro Hermionu. Znal ale holky z jejich třídy a tak ještě rychle zakouzlil balíček několika kouzli…

 

„Můžem Harry?“ zeptal se muž v černém plášti s kápí. „Ano,“ odpověděl krátce tázaný, vrhl ještě poslední pohled na Bradavice, něco mu říkalo, že se na ně už dlouho nepodívá… Muž dal chlapci ruku na rameno a chystal se přemístit… PRÁSK

Poslední komentáře
27.08.2008 22:23:15: jj díky. smiley${1} Si ráda počkám.smiley${1}
26.08.2008 14:27:45: na další kapitole se už pracuje, doufám, že mě neopustěj moje nápady. myslim, že další kapitola by m...
26.08.2008 14:00:24: Hezký, tak to bude určo ještě zajímavý. strašně se těším na další dílek a proto se ptám, kdy bude d...
22.08.2008 22:43:29: Super pokračování. Jsem hodně zvědavá jak to bude dál.
 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.