narnenlův svět fantazie

Toto je záhlaví Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.

Harry Potter - na křídlech orla

7.Kapitola

takže kapitolu venuji všem, co se na ni těšili a pokud se tu objeví víc jak tři komenty, tak vám budu vděčnej :-)

Mladý zajíc spokojeně chroupal trávu pod svýma nohama a přitom ostražitě sledoval své okolí a za každým stromem či vyvýšeninou čekal nebezpečí. Poskočil z místa, kde stál nyní, už tam nebylo moc chutného jídla, a napásal se dál. Když najednou zvedl hlavu a ještě více zbystřil smysly. Teď to přijde, cítil to. PRÁSK. Zajíc poplašeně stáhl uši a začal utíkat do hlubokého lesa, kde cítil bezpečí. Za chvíli už ho nebylo vidět, stejně jako už nebylo vidět mnoho jiných zvířat, pasoucích se poblíž. Z míst, kde se ozvala ta rána, začaly vycházet tlumené steny…

„Asi jsem si něco zlomil,“ zahalekala menší postava v černém plášti, ležela na zemi. Druhá postava na to jen natočila hlavu  pohrdavě odfrkla, „dej si k té noze dlahu, vyléčíme to, až budeme na místě.“ Hlas byl drsný a nesnesl odpor, a tak se menší postava namáhavě postavila na jednu nohu a pajdavým krokem si to štrádovala k nejbližšímu rovnému klacku, který viděla. Z kapsy vyndala jakousi šedou látku a klacek přivázala se skučením k lýtku na své levé noze. „Jdeme,“ zavelela zase ta druhá postava a bez čekání zmizela za jedním stromem.

„Já se na to taky můžu vysrat,“ odplivla si ta menší postava a belhavou chůzí se snažila dohnat svého společníka. Tiše se oba prodírali houštím, blátem a močály. Ani jeden z nich nepromluvil. Oběma to vyhovovalo. Šli už skoro celé odpoledne a menší z postav byla už docela unavena, nicméně nedávala na sobě nic znát. Najednou se ta vyšší z postav, co šla po celou dobu ve předu zastavila, ale její následovník to nečekal a narazil do ní. Následoval vražedný pohled a takové pisklavé, „sorry.“ „Jsme tu,“ řekla ta záhadná osoba shodila ze svojí hlavy kápi. Byl to docela pohledný muž. Měl hnědé rovné vlasy, které mu sahaly až po ramena, jasně modré oči a na tvářích a bradě jemné strniště. I druhá postava ze sebe hned shodila svou ochranu identity a na světle se objevila hlava plná dlouhých černých neposedných vlasů. „Byl by rád, kdyby věděl, že žiješ,“ řekl černovlasý mladík se zelenošedýma očima. „Je to možné,“ ozval se v odpověď hlas, náhle byl ale hrubý a drsný, „netykej mi už, já jsem nyní tvůj mistr a ty mne ani jinak nebudeš oslovovat, je ti to jasné?!“

„Ano,“ odpověděl mladík pokorně a na drsný pohled jeho učitele dodal, „mistře.“ „Tys teď můj učedník a já tvůj mistr, mezi námi není nyní žádný jiný vztah a žádný jiný vztah mezi námi ani nebude do doby, než si budeme rovni, pak už mne tu nebude potřeba a já budu moct odejít tam, kam budu mít po právu dovolen vstup,“ začal zase hovořit muž před naším hrdinou, „nevím, co umíš, takže tě budu muset nejdříve vyzkoušet.“ A než na to jeho učeň stihl cokoliv říct, řítilo se na něho kouzlo. Poznal ho, ale věděl, že vyčarovat štít už nestihne. Harry se tedy pokusil odskočit, ale jeho zraněná noha mu to moc nedovolila, a tak z toho vznikl jen jakýsi kotoul do strany. Splnil ovšem svůj účel a Harry se vyhnul kouzlu a teď už sám připraven s hůlkou v ruce čekal, co se bude dít dál. „Vida, postřeh máš dobrý, ale ty pohyby by se měli zlepšit,“ Mluvil jakoby nic jeho mistr a mezi řečí na něho poslal neverbálně Mdloby. Čekajícího mladíka toto kouzlo dopálilo. Myslí si snad jeho učitel, že je ještě dítě?! Protego, Serpensortia, Revertus, Sanktus. Posledním zaříkadlem Harry požehnal všechny svá kouzla, která použil. První protego, posilněné sanktusem s přehledem odrazilo mdloby, které narazily do menšího domku, který stál poblíž. Zkoušený chlapec ovšem nezahálel a svým hadím jazykem poslal vyčarovaného hada na jeho protivníka. A třetí kletba revertus byla zničena mírně překvapeným mistrem ještě za letu. „Řada je na mě,“ pronesl s úšklebkem starší ze dvojce a pak se teprve rozpoutal boj. Kletba střídala kletbu a štít zase štít. Bylo jasně vidět, že mladík se drží jen díky síle své vůle. Jedno kouzlo ale najednou proniklo chabou obranou a zdemolovaným štítem černovlasého mladíka a on po zásahu kouzlem odletěl na nedaleký strom, odkud už se nezvedl.

 

S námahou se pokusil otevřít oči, ale nešlo to, jen slyšel, jakoby kolem něho někdo chodil. Déle se ovšem vzhůru neudržel a on znovu usnul.

 

Viděl sám sebe, jak jde po nějakém hřbitově a vedle něho jde jeho mistr. Ze země se začaly vystrkovat ruce a nohy, po sléze pak i hlavy a těla v rozkladu. Něco na sebe křičeli, ale vše bylo jakoby někdo vypnul zvuk. Viděl, jak je mrtvol čím dál více a i když tu létali kouzla, která vůbec neznal. Se dvojicí, kterou viděl to vypadalo bledě. Náhle ale viděl sám sebe, jak se sebe vydává ohromující řev a chytá se za hlavu, bylo to divné vidět, jak má ústa otevřená dokořán div si je nevylomí, ale stejně nic neslyší. On si kleká na zem, přímo před ty mrtvoly v ohromující bolesti a jeho mistr neví, co má dělat. Jen zavírá oči a s povzdechem přikládá ke svému hrudníku hrot své hůlky. Zelený záblesk.

 

„Mistře!“zakřičel chraplavě. Vedle něho se ozval vyrovnaný hlas, „byl to jen sen, každému, kdo tu spí poprvé toto místo znepříjemní odpočinek nějakou noční můrou.“ „Nebudu se tě ptát, co se ti zdálo, je to jen tvoje starost, ovšem, když už si se vzbudil a nohu máš v pořádku začneme s tvým výcvikem, počkám na tebe venku,“ bylo to milé uvítání, pomyslel si Harry a začal se zvedat z postele na které ležel, měl na sobě to samé oblečení, jako když sem přijel. Vyšel před neznámý dům. Předtím neměl možnost, prohlédnout si ho detailně a to teď tedy náležitě napravil „Dobrá, přijal si mou nabídku, že ti pomohu ve tvém výcviku, nebudeme ovšem cvičit jen kouzla, na to bych v dnešní době nespoléhal, budeme cvičit tvé tělo, zdokonalovat mysl, bojové techniky mudlů, orientaci a přežití v přírodě… Bude toho hodně, co se budeš muset naučit a my na to máme až přespříliš málo času,“ oznámil mu muž, čímž přerušil to, jak zíral na menší domek, a dodal, „poběž se mnou.“ Běželi docela ostrým tempem a Harry docela pochyboval o tom, že přežije jen jeden týden jeho výcviku, přesto nezpomalil…

 

O pár měsíců později

 

Harry právě seděl v kuchyni, na jeho těle byly teď vidět vypracované svaly od každodenního tréninku, ale i pár jizev, které byly následkem nějakého boje. Za tu dobu, co tu byl, už dům stihl dokonale prozkoumat. Tedy, alespoň si to myslel. Byl to pěkný domek, ne nijak velký, ale útulný. Měl tu i zařízený svůj vlastní pokoj, byla to jen malá místnost, kde byla postel, skříň a jeden pracovní stolek se židlí. Jak tedy Harry seděl v kuchyni, uslyšel rámus a také cítil energii z kouzel. Vyběhl tedy ven a viděl, jak jeho mistr bojuje se záhadnou postavou v černém hábitu. Postava měla kápi. Harry jí neviděl do obličeje, ale bylo jasné, že to není žena, už podle stavby těla. Cizinec byl asi tak metr devadesát vysoká a zpod kápi mu občas utekl slabý pramínek hnědých vlasů. Postoj neznámého útočníka také nebyl nijak amatérský.

„Co tu chcete,“ zakřičel mladík, ale to nejspíš neměl dělat, protože v odpověď mu přišel paprsek tmavě fialové barvy. Harrymu na malinký okamžik zablikaly zorničky jako napůl rozbité pouliční osvětlení, věděl, že hůlkou by kouzlo odrazit nestihl. Náhle z jeho očí zmizela ta nádherná zelená barva a nahradila ji nekonečná šeď. Jakoby sama od sebe se odmotala látka, která skrývala jeho znetvořenou ruku, jeho tajemství před okolním světem. Vymrštil svůj trumf před sebe a kouzlo chytil díky vytrénovaným reflexům. Zatnul svaly a co nejvíce sevřel svou pravou ruku, ve které stále třímal paprsek nasáklý energií. Zakřičel a kouzlo se s tichým puf vytratilo pryč. Nasál energii z paprsku, ta se teď drala ven. Zavřel a znovu otevřel oči. Mohutná tlaková vlna se rozeběhla od mladíka s teď už zase zeleno-šedýma očima a razila si cestu k nechtěnému návštěvníkovi a nakonec ho odmrštila na strom, odkud už se ale nezvedl, jelikož do něho narazil zelený paprsek od mistra. To vše se stálo v úseku pouhých pár sekund.

Harry čekal, že ho jeho mistr pochválí, nebo poděkuje za pomoc, ale nic takového se nestalo. Mistr k němu přišel a dal mu pořádného lepáka. „Co si myslíš, že si udělal?!“ Harry na něho jen nechápavě hleděl. „Ten muž, je to společník toho-jehož-jméno-nevyslovujeme, nebo spíš je to něco jako jeho zabiják.“ „Pak je tedy snad dobře, že jsme ho zabili ne?“mladík to dokonale nechápal, nebylo divu. „Copak si myslíš, že se ho nikdo ještě nepokusil zabít, je to skoro nejhledanější muž Anglie a mnohokrát už  bylo i svědectví o jeho smrti, ale on má nějakou záhadnou schopnost, které nerozumí nikdo, ani pán zla. Vždy se jen takhle rozpadne,“ ukázal mistr za sebe a Harrymu se tak naskytl pohled na domněle mrtvého muže. Opravdu se začínal rozpadávat a drolit, dokud z něho nezbyla jen kopička hlíny, „a pak se zase někde zjeví a řádí si vesele dál, neměl si mu ukazovat svou moc, v nejbližší době o ní totiž bude vědět i ten-jehož-jméno-nevyslovujeme.“ Mladíkovy to pomalu začínalo docházet, sklesle sklonil hlavu a zase napochodoval do kuchyně, odkud tak akčně vyběhl. „Běž si sbalit věci, tady už to nebude bezpečné,“přikázal mistr tichým hlasem.

„Kurva, už zase sem něco posral,“ nadával Harry a zlostně kopl do svého kufru, který se tímto následkem rozpadl na dva kusy, „áá, zase.“ Švihnutí hůlky a kufr byl v normálním stavu, další švihnutí a všechny jeho věci se do jeho cestovního zavazadla naskládaly poskládali. Nakonec ještě kufr zmenšil a strčil ho do kapsy.

„Tady máš oblečení, který by sis na sebe měl vzít, ale jestli ho nechceš, do ničeho tě nutit nebudu,“ uchechtnul se mistr a podal mu zimní oblečení. „Kam to jdeme?“ neodpustil si Harry otázku, hned na to se mu v mysli objevil obraz krajiny pokryté sněhem a ledem. Chápal to, často se takto s jeho mistrem domlouvali, pomocí nitrobrany a nitrozpytu. Rychle na sebe tedy kouzlem hodil oblečení a přemístil se na určené místo. Čekal, že bude sníh dost tvrdý a zmrzlý na jeho váhu, ale přepočítal se a hned skončil po pás ve sněhu. Útěchou mu mohlo být snad už jenom to, že jeho mistr na tom nebyl o moc lépe. Tedy na chvíli dokud na sebe nepoužil nějaké divné kouzlo a on se po chvilce ladným skokem dostal ze svého vězení a jakoby nic se procházel pře Harrym. „Tak honem, nemáme na válení ve sněhu celý den,“ popichoval mladíka muž stojící na sněhu. Černovlasému mladíkovy tedy nezbylo nic jiného, než se se soptěním vyhrabat z té díry. Hned na druhém kroku ale zase zapadl. „Nemohl by ste mi alespoň trochu pomoct?“ Mrzutý pohled mistra byla ale dost výmluvná odpověď. „Tak mi aspoň řekněte, kudy se má jít a já tam za chvíli dojdu,“ prosil mladík. „Dobrá, půjdeme asi tak padesát metrů tímto směrem, odkud se pak vydáme doprava a tudy tak dva kilometry, někde tam by měla být horská chata, uvidíme se tam, pokud tam nebudeš ještě dnes, stihne tě krutý trest.“

Harry si zmoženě sedl do sněhu, už ho nic nenapadalo. Použil na sebe kouzlo na odpuzování sněhu. Neukázalo se to jako dobrý nápad, jelikož mu rázem zmizel všechen sníh pod nohama a on spadl na promrzlou zem ze třímetrové výšky, kde teď také čekal, než ho napadne spásný nápad. Alespoň vyčaroval světélkující tyč na místě, kde mu mistr říkal, aby se vydal doprava. Tedy předtím než spadl. Tak a teď sem pěkně v řiti, ten posranej Brumbál si támhle někde vesele kráčí po sněhu a já abych tady mrznul, chce to nějakej nápad, abych mu vytřel zrak. Kdybych byl vítr, kliďánko bych si takle profičel kolem něj a eště bych mu podrazil nohy…

No jasně, vítr. Aeris sensei. Kouzlo se rozlehlo po kráteru ve sněhu a hned nato z něho vylétla hnědo černá šmouha, Harry měl totiž hnědě oblečení. K tyči se hnal nepředstavitelnou rychlostí a jen tak tak dokázal zatočit, aby nenarazil do stromu. Raději ani nepřemýšlel, jak v takovéhle krajině mohou růst stromy a letěl dál. Už i pomalu viděl svého mistra. Zlomyslnost mu nedala a za pomoci kouzla, které se naučil za ty měsíce mistrně ovládat, podrazil postaršímu muži nohy. Zapomenul ovšem na to, že jakmile proud větru soustředil jinam, ztratil výšku a vesele to zabořil do sněhu.

 

„By mě teda zajímalo, v kolik tam ten holomek přijde, jestli vůbec,“ brouknul si pro sebe Sebastian Abeforth Brumbál. Šel k velkému stromu, odkud se nakonec vydal vpravo a nevšímal si místa, kde zanechal svého učedníka, aby se vypořádal se sněhovou překážkou.

Už šel asi tak půl hodiny, když začal foukat prudký vítr a on to neustál a složil se na zem. Měl takové tušení, že to nebyla náhoda, ačkoliv neměl takové vnímání magie jako Harry, byl si jist, že je to následek kouzla. Otočil se, ale neviděl nic zajímavého, jen bílou pláň a na jedné straně zasněžené stromy.

 

Harry se přitrouble hihňal a vůbec mu nevadilo, že před chvílí přistál ve sněhu. On se teď totiž musel smát, jak dostal svého mistra na lopatky a to doslova. Spirálovitě zakroužil hůlkou a pod ním se objevila jáma. Nonverbální kouzlení už pro něho nebyl zase tak velký problém. Doskočil na zem v pokrčení kolen a následoval další spirálovitý pohyb hůlkou. Tentokrát se před ním objevil tunel. Nebyl moc stabilní, ale kouzelník by si měl vědět rady i v případě zasypání lavinou. Harry ještě použil jedno složité kouzlo. Aby jeho oči vnímaly i teplotu. Takže i viděl, jak si to jeho mistr mašíruje dále. Viděl také různé kouzelné i nekouzelné tvory, ale ti ho teď nezajímali a tak šal dál, nebo spíše běžel, dokud nebyl přímo pod Brumbálem.

Podruhé použil kouzlo aeris a pak ještě kouzlo axilla. Toto kouzlo vytvořilo díru širokou a hlubokou na přání sesilatele. Nejčastěji se používalo na budování tunelů a nebo únikových východů do obydlených prostor. Viděl jak sníh nad ním jaksi mizí až k místu, kam právě došel jeho mistr. Nijak nezabránil tomu aby se jeho mistr propadl, jen kolem něho ve vzduchu profrčel poháněn vzdušným kouzlem…

Poslední komentáře
12.11.2008 20:50:23: kdy přibude další kapča? Je to již dlouho, co jsem tuto kapitolu četla, a od té daby nic.smiley${1}
06.11.2008 13:06:50: je to zajímavý,ale asi hary dostane pěkně na budku (hodit mistra do sněhu),jinak by se mohl taky pod...
22.10.2008 17:02:52: Super povídka. Jen tak dál!
07.10.2008 16:54:15: Je to dobrý ale chtělo by prozradittrochu z děje..třeba to s tim orlem a tak...
 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.